Dopady lex covid justice do insolvencí a osobních bankrotů

Včera, byla ve Sbírce zákonů vyhlášena novinka Ministerstva spravedlnosti tzv. lex covid justice. Jeho cílem je zmírnění dopadů stávající krizové situace na právnické osoby, podnikatele, účastníky soudních řízení, dlužníky a dlužníky v exekuci či oběti trestných činů. "Lex covid justice" úspěšně prošel celým legislativním procesem. Všechny změny začínají platit okamžikem tohoto vyhlášení což je 24. dubna 2020.

1.       Snížení hranice pro osvobození dlužníka od splácení zbývající části dluhů 

Insolvenční soud nově může dlužníkovi na jeho návrh přiznat osvobození i tehdy, je-li hodnota plnění pro nezajištěné věřitele nižší než výše plnění předpokládaná zákonem anebo také dohodnutá mezi dlužníkem a věřiteli. Podmínkou pro tento postup je však to, že dlužník prokáže, že hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil. Lex Covid přitom předpokládá, že dlužník okolnosti vedoucí k nesplnění požadované výše plnění nezavinil. 

2.       Možnost oddlužení pro všechny fyzické osoby včetně podnikatelů

Nově budou moci o oddlužení žádat všechny fyzické osoby. Podle dosavadní právní úpravy platilo, že o ně mohou žádat pouze fyzické osoby, které nemají dluhy z podnikání. Lex Covid tedy podstatným způsobem rozšiřuje okruh osob, které mohou využít oddlužení. Tato změna reaguje nejen na stávající mimořádnou situaci, ale zřejmě také částečně vytváří podmínky pro transpozici směrnice EU č. 2019/1023 ze dne 20. 6. 2019, kterou bude muset Česká republika promítnout do svého právního řádu do 17. července 2021. [3] Směrnice předpokládá možnost úplného oddlužení také u podnikatelů.

Zmírnění výše uvedených  pravidel pocítí i dlužníci v oddluženích zahájených před tzv. oddlužovací novelou platnou od června 2019. Výpadek příjmu v důsledku koronavirové situace by s sebou neměl nést riziko zrušení schváleného oddlužení. Také by nemělo hrozit nepřiznání osvobození od dluhů po ukončení 5 let splátkového kalendáře, i pokud dlužník bez svého zavinění dosáhne nižšího než 30% uspokojení nezajištěných věřitelů. Tato opatření platí bez časového omezení, chrání tedy i dlužníky, jejich splátkové kalendáře skončí mezi posledními zhruba v roce 2025.

výtah ze Sbírky zákonů č. 191 / 2020

HLAVA III

ZVLÁŠTNÍ OPATŘENÍ VE VZTAHU K INSOLVENČNÍMU PRÁVU

§ 11

Zvláštní opatření ve vztahu ke zvláštnímu způsobu doručení v insolvenčním řízení

Neurčí-li insolvenční soud nebo nestanoví-li insolvenční zákon odchylně od § 75 odst. 2 insolvenčního zákona jinak, doručuje se písemnost v insolvenčním řízení zvlášť pouze dlužníku, osobám, o jejichž podání insolvenční soud rozhoduje, a osobám,které mají v insolvenčním řízení něco vykonat; § 75 odst. 2 insolvenčního zákona se nepoužije. Věta první se použije v době ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do uplynutí 12 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii.

§ 12

Zvláštní opatření ve vztahu k povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh

(1) Ustanovení § 98 odst. 1 věta první insolventního zákona se nepoužije v době ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do uplynutí 6 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii. To neplatí, pokud úpadek nastal již před přijetím mimořádného opatření při epidemii, nebo pokud úpadek nebyl převážně způsoben v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii, která by dlužníku znemožňovala nebo podstatně ztěžovala plnit své peněžité závazky.

(2) Bez ohledu na dobu trvání mimořádného opatření při epidemii zanikne opatření podle odstavce 1 nejpozději 31. prosince 2020.

§ 13

Zvláštní opatření ve vztahu k insolvenčním návrhům podávaným věřiteli

(1) K insolvenčnímu návrhu, který v době ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do 31. Srpna 2020 podal věřitel, se nepřihlíží.

(2) Věřitele, který v době uvedené v odstavci 1 insolvenční návrh podal, insolvenční soud vyrozumí o tom, že se k jeho návrhu nepřihlíží, usnesením, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky.

(3) Toto ustanovení nebrání věřiteli v tom, aby po 31. srpnu 2020 podal nový insolvenční návrh.

§ 14

Zvláštní opatření ve vztahu k plnění splátkového kalendáře

(1) V oddlužení plněním splátkového kalendáře v insolvenčním řízení, které bylo zahájeno a v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka do 31. května 2019, se v případě rozhodnutí podle § 407 odst. 3 insolvenčního zákona, bylo-li toto  rozhodnutí vydáno v období ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do uplynutí 12 měsíců od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, nepoužije § 398 odst. 4 insolvenčního zákona. Dlužníkovým návrhem není insolvenční soud vázán. Rozhodnutí podle věty první se doručuje zvlášť pouze dlužníkovi a odvolání proti němu není přípustné.

(2) V oddlužení plněním splátkového kalendáře v insolvenčním řízení zahájeném do 30. června 2017 lze rozhodnutí podle § 407 odst. 3 insolvenčního zákona vydat i bez svolání schůze věřitelů a doporučení věřitelů k žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek.

(3) V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka do 31. května 2019, insolvenční soud nezruší schválené oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, pokud by nesplnění podstatné části splátkového kalendáře bylo převážně způsobeno v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii.

§ 15

Zvláštní opatření ve vztahu k podmínkám osvobození dlužníka od placení pohledávek

(1) V oddlužení plněním splátkového kalendáře může v době ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona na návrh dlužníka insolvenční soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i tehdy, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nižší než 50 % jejich pohledávek v případě, že soud rozhodoval podle § 398 odst. 4 nebo podle § 407 odst. 3 insolvenčního zákona, nebo nižší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli.

(2) Odstavec 1 platí za předpokladu, že dlužník prokáže, že této hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil. Má se za to, že dlužník nezavinil okolnosti, ke kterým došlo v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii, případně jiného opatření přijatého Českou republikou v reakci na rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2, a které znemožňovaly nebo podstatně ztěžovaly plnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení.

(3) Ustanovení § 415 věta první a druhá insolventního zákona ve znění účinném do 31. Května 2019 se nepoužije.

§ 16

Zvláštní opatření ve vztahu k plnění reorganizačního plánu

(1) V insolvenčním řízení, ve kterém byl ke 12. březnu 2020 pravomocně schválen reorganizační plán, který nebyl ještě zcela splněn, je dlužník oprávněn v době, po kterou trvají účinky opatření podle § 12, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby rozhodl, že dlužník je oprávněn dočasně přerušit plnění reorganizačního plánu, a to nejdéle do konce doby, po kterou trvají účinky opatření podle § 12. O tomto návrhu insolvenční soud rozhodne po vyjádření insolventního  správce a věřitelského výboru. Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

(2) Po dobu, na kterou se vztahuje rozhodnutí podle odstavce 1, nelze rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 písm. d) insolventního zákona. Dlužníkova povinnost plnit jiné závazky než závazky vyplývající ze schváleného reorganizačního plánu není rozhodnutím podle odstavce 1 dotčena.

(3) V rozhodnutí podle odstavce 1 může insolvenční soud přijmout opatření k ochraně oprávněných zájmů věřitelů, je-li to nutné.

(4) Rozhodnutí o dočasném přerušení plnění reorganizačního plánu nebo o opatření k ochraně věřitelů insolvenční soud změní nebo zruší i bez návrhu, jsou-li pro to závažné důvody.

§ 17

Zvláštní opatření ve vztahu k běhu dob rozhodných pro účely neúčinnosti právních úkonů

Doba, po kterou trvají účinky opatření podle § 12, se nezapočítává do doby, která je podle § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodná pro to, zda dlužníkovým právním úkonům lze odporovat postupem podle § 235 a násl. insolvenčního zákona.